Požár Džokhangu: Tajemství Tibetu po čínsku

21.2.2018 Sinopsis Zprávy

V sobotu 17. února, druhý den oslav tradičního tibetského nového roku, krátce po osmé hodině večerní pekingského času, se na západních sociálních sítích objevila videa zachycující požár hlavního tibetského buddhistického chrámu ve Lhase Džokhangu doplněná stručným komentářem.

Videa zobrazující požár vyvolala paniku mezi Tibeťany, příznivci Tibetu a tibetského buddhismu, ale i odborníky: chrám lze považovat za jakési srdce Tibetu, symbol tibetské kultury a identity, a z historického i architektonického hlediska se jedná o významnou stavbu s historií starou téměř 1400 let. Všichni netrpělivě čekali na zprávy o požáru, jeho rozsahu a škodách, který na stavbě zařazené v roce 2000 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO zanechal. Místo toho však přišel šok: čínské úřady žádné oficiální zprávy ohledně požáru a jeho následků nevydaly – naopak, brzy se objevily zprávy o tom, že veškerý obsah týkající se tohoto tématu je na čínských sociálních sítích cenzurován.

Situace, která je pro Tibeťany naprosto zásadní, čínské úřady navenek naprosto nevzrušuje – oficiálně to vypadá, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Dosud tak není jisté, k čemu ve Lhase vlastně došlo.

Nehořelo, zapomeňte
Čínská státní tisková agentura Nová Čína vydala v sobotu před půlnocí místního času pouze kratičké prohlášení, které cituje stručné oznámení z WeChatového účtu oficiálního deníku Tibet Daily v čínštině, v němž se praví, že oheň vypukl zhruba v 18:40 večer a byl „rychle zpacifikován“ a že „nebyly hlášeny žádné ztráty na životech ani škody“ na nejvýznamnější kulturní památce v Tibetu (viz také tady).

Nicméně zpravodaj The New York Times v Číně Chris Buckley zmiňuje videa a svědectví potvrzující, že oheň hořel ještě za tmy a podle času západu slunce ve Lhase tak musel hořet minimálně hodinu. Po sociálních sítích se velice rychle začaly šířit uklidňující zprávy a komentáře v čínštině, ale i tibetštině, které tvrdí, že „nehořelo v Džokhangu“, ale údajně jen někde v rámci rozsáhlého komplexu, v „ubytovnách mnichů“ nebo v „kuchyni“. Na videích je však zřetelně vidět, že hoří zlaté střechy, které se nacházejí nad hlavní síní v jejíž východní části je nejcennější svatyně Džowo Šakjamuniho, která hostí dřevěnou pozlacenou sochu „historického buddhy“ Šakjamuniho ve věku 12 let (tzv. Džowo Rinpočhe), již do Tibetu měla dovézt v polovině 7. století jedna z manželek tibetského krále Songcän Gampa, čínská princezna Wen-čcheng. Ony uklidňující komentáře byly často doprovázeny mapkou označující „místo požáru“ a „umístění hlavní svatyně“, paradoxně však tyto mapky ve skutečnosti označovaly hlavní svatyni chybně, protože ta se nachází přesně v místě, které je označeno jako „místo požáru“.

Mlčení a spekulace
Absence jakýchkoli informací, ať oficiálních nebo soukromých, pouze zvyšuje nejistotu a poskytuje živnou půdu nejrůznějším spekulacím, k čemu vlastně došlo a jaký je skutečný rozsah škod. V neděli ráno se objevily zprávy, že Džokhang byl znovu otevřen veřejnosti, svatyně Džowo Šakjamuniho však zůstala zavřená. Oficiální zdroje pak zveřejnily bez jakéhokoli komentáře týkajícího se ohně dvě fotografie inkriminované sochy, které však spekulace pouze dále posílily, protože jak uvedla tibetská aktivistka Cchering Özer, úprava oltáře a pozadí sochy vypadají úplně jinak než na fotografii, kterou zveřejnili těsně před tibetským Novým rokem místní mniši. Pozornost připoutává zejména žlutý závěs za sochou, který tam předtím (ani nikdy v minulosti) nebyl a mohl by potenciálně maskovat případné škody.

Ani kouřové signály
Ať už k poškození významné památky došlo nebo ne, je zarážející, že místní úřady o události vůbec neinformují a vzhledem k absenci spolehlivých zdrojů, včetně soukromých, je více než pravděpodobné, že téma je na čínské síti cenzurováno a obyvatelé Lhasy a návštěvníci chrámu jsou zastrašováni, aby nic ohledně požáru nezveřejňovali. Situace je natolik neprůhledná, že i tibetské exilové zdroje, včetně oficiálních stránek tibetské exilové vlády či hlavního exilového zpravodajského serveru Phayul zveřejnili informace, že „Džokhang je v bezpečí“, protože k požáru došlo jinde. Není to ve skutečnosti až tolik zarážející, protože tibetští exulanti neměli možnost chrám osobně navštívit a s jeho uspořádáním proto nejsou obeznámení. Spolehlivé zdroje s dobrou znalostí chrámu i celkové situace v Tibetu jako je aktivistka dlouhodobě usilující o zaznamenání „paměti Tibetu“ Cchering Özer nebo nejvýznamnější světová kapacita na moderní dějiny Tibetu Robert Barnett však jen potvrzují, že na záběrech hoří hlavní chrám a že celá situace je více než podezřelá.

Symbol tibetské identity
Chrám Džokhang je nejposvátnějším chrámem v Tibetu, který každoročně navštěvují desetitisíce poutníků ze všech tibetských oblastí. Je klíčovým symbolem pro potvrzení tibetské identity, protože jeho historie i legendy pojící se k jeho založení odkazují k počátkům tibetské říše a šíření buddhismu v Tibetu v době vlády tibetského krále Songcän Gampa (cca 604-650). Socha Džowo Šakjamuniho je věřícími nejvíce uctívanou sochou, navíc se nachází v nejstarší části chrámu, kde jsou dochované základy stavby ze 7. století. I pro svůj náboženský a symbolický význam se chrám v druhé polovině 20. století stal spolu s Barkorem, něco přes kilometr dlouhým poutním okruhem obcházejícím chrám, dějištěm největších tibetských protestů proti čínské okupaci, ať už během tibetského povstání v roce 1959, několikrát během 80. let nebo naposledy v roce 2008 (symboliku tohoto místa a její využití v protičínských protestech nejlépe vysvětluje publikace Circle of Protest: Political Ritual in the Tibetan Uprising, ed. Robert Barnett a Shirin Akiner, 1996). I z těchto důvodů je tato oblast v posledních deseti letech pod zvýšenou čínskou kontrolou. Na Barkor se může jen přes policejní check-point s osobní prohlídkou, na každém kroku jsou hlídky tibetské policie a v pravidelných intervalech zde procházejí čínské vojenské hlídky v plné zbroji. Vstup do chrámu podléhá velice přísnému režimu, jehož součástí jsou i přísná bezpečnostní opatření proti požáru. I proto u mnohých vyvolává požár v tak přísně hlídaném místě tolik otazníků.

Ať už v hlavním tibetském chrámu došlo k čemukoli, záběry divoce planoucích střech i mlčení ze strany místních úřadů jen umocňují obavy zejména ze strany tibetských věřících a odborné veřejnosti. Jak prohlásil Barnett pro The Guardian:

“Nikdo neví, čemu v tuto chvíli věřit… Mohlo to být méně dramatické, než se lidé obávají, ale je zde ono veliké informační vakuum ohledně toho, co se vlastně stalo.” Chris Buckley na Twitteru poznamenal: „Představte si, že požár vypukne v sobotu v noci například v katedrále v Chartes. O dvanáct hodin později úřady sdělí, že nikdo nebyl zraněn a ‚všechno je naprosto v normálu‘. Ani slovo o škodách. To je přesně to, čeho jsme tu svědky.“